(z knihy Bůh v mém životě)

Na chalupě při rovnání knihovničky po rodičích se mi dostala do ruky také stará modlitební knížka, která patřila mé prababičce. Prohlédla jsem si ji a se zájmem i s dojetím. Bylo znát, že měla tuto modlitební knížku také jako svého důvěrníka. Na prázdných stránkách vzadu jsem našla záznamy o narození jejích dětí. Měla jich celkem šest. Pro záznam narození používala takového hezkého slovního obratu „přišel na svět“. K tomu byla poznamenána hodina, den v týdnu a přesné datum.

Všechno pěkně do puntíku, jak bývalo zvykem. Stejně přesně ve dvou případech pak také úmrtí dětí – kdy, kde a na co zemřely. Na zašlých stránkách jsem však objevila také modlitbu, kterou si prababička sama složila a zapsala drobounkým písmem – švabachem.

„Ó Bože, jen Ty znáš posoudit – a víc nikdo na tomto světě – city moje, stesky, úzkosti, cesty moje i moje šlépěje. Ty nejlépe víš, kam srdce moje spěje, kam vzdechy moje vanou. Ty můj drahý bože, jen Ty znáš posoudit – a víc nikdo jiný na světě – nitro mé. Ty útočiště moje a naděje. Tys mi pomohl ve všem, oč jsme prosila. Neopouštěj mě dále. Otče jediný, duši, která v Tebe doufá a Tebe miluje, dík můj vroucí přijmi, velký Bože, za všechno, co dobrého jsi mi prokázal, a dej, by i nadále ve své milosti jsi mě zachoval.“

Doslova mě zamrazilo. Objevila jsem slova, která poskládala jedna „obyčejná“ žena před více než sto lety a ona přesně vystihují, jak by měl vypadat náš vztah k Bohu. Žádostivá dalších poznámek, nepřestávala jsem listovat.

O několik stránek dál stálo napsáno: „Stojí kámen spanilý, na něm tělo nevinný. Vzpomínej ó duše má, abys byla spasená.“ A ještě níže: „Jsme sami ve dnech svého stáří, náš synáček leží v ráji. Kde víra, naděje, láska čistá, tam Boží požehnání dozajista.“

Jak těžký život, jak krásná slova, jak pevná víra v Boha, napadlo mě, když jsem znova a znova pročítala vybledlé řádky. Na mysl se mi přitom drala jediná otázka: Kdo ví, co bych napsala do své modlitební knížky já? Jak velká je asi víra má?