Je-li Bůh tak dobrý, proč dopouští utrpení?

 

Každý se jednoho dne ve svém životě postaví tváří v tvář utrpení, ať už obecně nebo ve své  bezprostřední blízkosti. Utrpení je trhlinou. Všechno se sesype. .. Vyvstává otázka proč, a především proč já? Co jsem komu udělal? Často může dojít ke zdrcením nebo ke vzpouře, kdy se od Boha odvrátíme.

 

    Je to reakce naprosto lidská a normální. Protože člověk není stvořen k utrpení. Utrpení v nás probouzí vnitřní žízeň po štěstí, kterou má v sobě každý a to díky trhlince v komfortu našeho života a díky puklince, kterou způsobí utrpení v našem srdci. Utrpení se dotýká nejhlubšího tajemství našeho bytí v tom, že nám připomíná dobro, pro které jsme byli stvořeni a na které máme právo. Utrpení se tak ukazuje jako nedostatek.

 

    Utrpení nedokážeme spontánně přijímat, protože je v sobě samém nepřijatelné. Máme z něj strach a odmítáme jej, protože jsme stvořeni k životu. Současně jsme vedeni dál než je strach, do studu, do jakéhosi druhu respektu ba ještě hlouběji, do soucitu. Přes to  všechno, co bychom mohli konkrétně vykonat, zůstáváme bezmocní. To, čeho se utrpení (ať už moje nebo utrpení někoho jiného) dotýká v tajemství (jenž cítím, že je mi tak blízké, neboť je moje a zároveň mě tak přesahuje), je tajemství člověka,  tajemství zla a tajemství kořenů prorostlých do dějin a duše člověka…

 

    A tak otázku „proč“ klademe Bohu jako Stvořiteli a Pánu světa. Pokušení pokládat Boha z tvůrce zla je obrovské. „Kdyby byl Bůh dobrý, nedopustil by, On tedy nejedná…“ Jádro je ukryto v tom, co se odehrálo při dědičném hříchu (viz otázka č.31). Bůh se však nezměnil. Jsme to my, kteří se změnili.

 

    Ale možná si máme něco uvědomit před Tím, který nás osvobodil od Zla: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28). Je to jedno ze slov Ježíše Krista, o kterém se v Písmu píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.“ (Izaj 53,4).  Ten, který byl nespravedlivě poslán na smrt, „abychom nalezli v jeho ranách své uzdravení“ (Iz 53,5)

 

    Co nám ukazuje jeho život a co se o něm říká v Evangeliu? Ten, který se k nám přibližuje, není Bůh mstitel (vykonavatel spravedlnosti), ale pokorný Bůh, „trpící služebník“, který se naprosto zasnoubil s podmínkami člověka spolu s jeho utrpením, aby nás mohl utěšit a pomohl nám jej překonávat.

„Bůh nepřišel odstranit utrpení, nepřišel, aby je vysvětlil, ale přišel, aby je naplnil svou přítomností“, říká Paul Claudel. Naplňuje všechny jeho hlubiny.

 

    Kristus jde ještě dál: obětuje své utrpení, aby nás zachránil a skrze všechny naše utrpení spojené s jeho, otvírá cestu života. Zve nás, abychom se od něj učili. Třeba tak, jak to dělá tato mladá osmnáctiletá dívka, diabetička: „Ježíš nás miluje a nedopustí, abychom nesli příliš těžké utrpení. Důvěřuje nám a svěřuje nám účast na svém poslání, máme přivést celý svět k Otci. Je to radost, že se můžeme podílet na poslání, které řídí Bůh!“