Proč vlastně žít? Proč musím žít, když jsem se nikoho neprosil o to, abych se narodil?

  Ptáš se sám sebe, protože jsi nešťastný. Život Ti připadá nesnesitelný. Důvodů může být mnoho: Nedostatek lásky nebo nepochopení, opuštěnost, smutek nebo nemoci, postupné nezdary nebo strach z budoucnosti, a co já vím, co všechno ještě?  Nedokážeš se přijmout takový, jaký jsi. Utrápený, zadušený, cítíš se sám… Když to shrneme,  nemáš se rád a věříš, že tě nikdo nemá rád. Dáváš přednost tomu abys zemřel před tím, než abys takto nesnesitelně žil. Smrt ti připadá jako nouzový východ a fascinuje tě.

    Vprostřed tvé velké beznaděje bych chtěl zavolat poselství naděje: Jsi milován! Chceš přijmout to, že se necháš milovat – takový jaký jsi, nyní – někým, kdo za tebe položil svůj život? Jeho jméno? Ježíš!

    Říkáš mi: „Ježíš je mrtvý“! Ano, je to pravda. Ale vstal z mrtvých, On žije. Dnes, teď hned, s Ním můžeš mluvit. On Ti naslouchá. Není to tak těžké: Obrať se k Němu celým nitrem svého srdce, pověz mu o svém beznaději, o své nechuti, o všem, co žiješ. Zavolej Ho, aby Ti pomohl… Bude to tvá modlitba. Věř mi, dotkne se Tvého srdce, neboť Ti rozumí. Stejně jako ty poznal hroznou úzkost, v předvečer své smrti, v Getsemanech. To je důvod, proč je tak blízko u Tebe. On Tě chce utěšit a může Tě utěšit.

    Ve chvílích velké úzkosti nebuď sám. Volej o pomoc, mluv s přítelem, s tím, v kom máš důvěru… Zavolej na SOS Modlitbu , kde Tě vyslechne některý z bratrů a bude se s Tebou nebo s někým dalším modlit. Neboj, nikdo se nedoví, kdo jsi.

    Když poznáme, že jsme Bohem milovaní, můžeme se sami se sebou usmířit, můžeme přijmout své slabosti a svou minulost… Po krůčcích pochopíš, že tvůj život má smysl právě tehdy, když jej dáš druhým, jestli i ty se jim budeš snažit pomoci, jestli se je budeš snažit postavit na nohy. Pak uvidíš, že tvůj život není jen kapkou v moři nebo číslem náhodou vyjetým ze statistiky.

svědectví:

Měl jsem 18 roků a chtěl jsem zemřít. Vyčerpaný, zhnusený, naprosto deprimovaný, s dojmem, že tahám hrábě v odumřelých listech až do chvíle, kdy se tak nakupí, až jsem už nemohl pokračovat. Ale toužil jsem po bezbolestné smrti a pomýšlel jsem na otravu kyanidem, jelikož se mi to zdálo tak rychlé, jako bezbolestné. Jak si ale opatřit kyanid, aby to nebylo nápadné. Tam, kde jsem bydlel, to bylo velmi obtížné.Rozhodl jsem se, že si jej vyrobím sám za pomocí poznámek, které jsem si ve škole při výuce chemie udělal.

    Jedno únorové ráno jsem využil toho, že jsem doma sám, odstěhoval jsem se do koupelny, abych si mohl látku vyrobit. Jiskra měla vyprovokovat reakci. Ale zkušenost nastala.

    Byl jsem v určitém stavu, rozhodnutý skončit se vším, připravil jsem se k sejití do kuchyně, abych pustil plyn… Bude to účinnější , i když je to pro druhé nebezpečnější.

Právě tehdy někdo zazvonil u vstupních dveří. Bezpochyby pošťák? Jestliže neotevřu, bude zvonit u sousedky, která u nás uklízí. Ta přinese balík a začne uklízet… a znemožní mi, abych se zavraždil. Šel jsem tedy otevřít. Venku byla hrozná zima: muselo být alespoň 25 stupňů pod nulou. Ve dveřích stál žebrák. Musel určitě strávit noc venku. Poslali ho k nám, protože se maminka starala o chudé ve farnosti. Mám ale nebyla doma. Co teď? Váhal jsem, jestli ho mám vyhodit, abych se mohl vrátit ke svému plánu. Ale třásl se. Jeho ruce byly od mrazu dočista promodralé… Byl jsem tak otupělý, že jsem se nechal vést vzpomínkou na to, co jsem četl: nechat jej vejít dovnitř a nabídnout mu horkou kávu. Zůstal u nás velmi dlouho, možná dvě hodiny, než se zahřál a než mohl pojíst a popít.

    Poprosil mě o trochu peněz: nabídli mu práci a on se bál se představit neoholený a s dlouhými vlasy. Proto se chtěl nejdřív zastavit u holiče.

    Dal jsem mu peníze, které mi zůstaly v kapse. Po jeho odchodu jsem si z  rodinné peněženky vzal program do kina, abych přišel na jiné myšlenky.

    Cítil jsem, že mě Pán zachránil a  poslal mi někoho, kdo byl chudší než já!

Petr

    Jmenuji se Christel, mám 18 roků a žiji se svou babičkou. Dlouho jsem se stýkala s partou kluků kolem 20 let, v pařížském předměstí. Byla jsem jediná dívka. Nešlo o nic jiného než o alkohol a perverzi.

    Na začátku listopadu se otec jednoho z nich pokusil znásilnit. Cítila jsem se tak špinavá, že o dva dny později jsem si otevřela pěsti. Porážka, Zbavovala jsem se psychického komplexu svým zjevem: oblečená v černém, urážlivě jsem se malovala, nechala jsem si vyholit část vlasů. Měla jsem v sobě násilí a agresivitu.

    Prosinec: druhý pokus o sebevraždu, tentokrát pomocí prášků na spaní. Další nezdar. Rozešla jsem se s partou kluků. V únoru 1990, jsem během hádky uhodila svou babičku a pokusila jsem se znovu o sebevraždu tím, že jsem si pořezala předloktí střepem z láhve. Nový nezdar (ale „krásné“ jizvy!)

    Od března jsem si pravidelně pořezávala ruce i tělo, fetovala  jsem lepidlo nebo éter, kouřila  a otupovala jsem se uspávacími prášky nebo občas alkoholem. Byla ve mne násilná radost z toho, že jsem se podřezávala.

    V srpnu 1990 jsem odjela na mládežnické setkání do Paray le Monial. Ale nebylo to kvůli modlitbě… I přes to jsem se po několika dnech cítila klidnější. 11.srpna, ve třetí den setkání se všechno převrátilo. Během mše vyslovil kněz slovo poznání… Při jeho prvním slovu mě přepadl proud slz: „Je tu jedna šestnáctiletá dívka, která se během letošního roku už třikrát pokusila o sebevraždu (…). Pán ji uzdravuje z jejich černých a sebevražedných myšlenek. Volá ji k životu…“

    Ve svém srdci jsem cítila skutečný žár, jako když vás někdo miluje, a na levé ruce zase zvláštní pocit, jako když na ni někdo pokládá svou ruku. Cítila jsem se vyprázdněná a znovu naplněná plamenem, obrovskou radostí. Najednou jsem zakoušela, že žiji ráda!

    Hned další den jsem skončila s drogami, s pořezáváním se sklem, s vyholováním vlasů a se všemi degradacemi a autodestrukcí sebe sama. Dostávala jsem zase barvu.

Prožila jsem si několik krizí nedostatku, těžkomyslnosti, ale modlitba byla vždycky mou největší oporou. Od přijetí této milosti chodím pravidelně každou středu na modlitební skupinu. Našla jsem jistou a silnou lásku: Ježíšovu lásku. Chtěla bych to říct všem lidem, obzvlášť mládeži, kteří žijí v samotě a ve zločinnosti: Ano, je Živý a miluje nás!

Christel