Není naší nejhlubší touhou milovat a být milováni? Nezasahují nás právě zranění v lásce ze všech nejhlouběji? A v lásce můžeme dosáhnout pravé a trvalé štěstí, které není pouhým osobním uspokojením, nýbrž svobodné darování se druhému. Neznamená to, že radost, hmotné statky, společenský život nemohou přispět ke štěstí; náš život skutečně tvoří celý soubor prvků. Tyto jednotlivé prvky nás však samy o sobě nemohou naplnit. Našim štěstím a radostí je darování se a láska, kterou přijímáme od druhého.

    Takové štěstí je nádherné, ale křehké, neboť je omezeno našimi lidskými možnostmi: Kolikrát se přistihneme, že jdeme za svým osobním potěšením, že chceme vlastnit, ovládat! A naše konzumní společnost v nás tento únik do individualistických postojů ještě podporuje. Neobratné hledání štěstí, které s sebou často nese konflikty s druhými, je deziluzí, i když ne vždycky máme odvahu si to přiznat...

    I v opravdové lásce někdy cítíme, že radost být spolu není dokonalá, že naše srdce touží ještě po něčem větším. Naše srdce je stvořeno pro nekonečnou lásku a jedině nekonečná láska je může naplnit. „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“, napsal svatý Augustin.

    Mnoho lidí si myslí, že pravé štěstí, věčné štěstí, které Bůh slibuje, bude až po smrti. Zatímco tady na zemi...

    Ve skutečnosti začíná štěstí, totiž věčný život v Boží lásce, už teď, v okamžiku, kdy otevřu své srdce a uvěřím tomu, co mi Bůh říká: „Máš velkou cenu v mých očích, miluji tě.“ Bůh není vzdálený, v Ježíši Kristu se stal blízkým, jedním z nás, Emmanuelem – Bohem s námi.

    Všechny dimenze našeho života s ním mohou dostat nové světlo: Lidská láska, práce, společenské vztahy, umění, krása stvoření; celý náš život, i zkoušky, které nás mohou potkat. Naše srdce vstupuje s radostí do své pravé dimenze.

    S ním je Boží království již uprostřed nás, jak je ohlašoval svatý Jan: „Viděl jsem nové nebe a novou zemi (...) A slyšel jsem veliký hlas: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude (...) Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé (...) Já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ (Zj 21,1-7)

    Lidská bytost je bytost tělesná. I když je tělo hmotné, není to předmět: Je to především někdo v tom smyslu, že je projevem osoby, prostředkem přítomnosti vůči druhým. Tělo je slovo, tělo je řeč. Jaký zázrak a zároveň jaké znamení! Mějte velkou úctu ke svému tělu i k tělu druhých! Ať slouží vaše tělo vašemu nejhlubšímu já. Vaše gesta, vaše pohledy ať jsou vždy odrazem vaší duše. Zbožňování těla? Ne, nikdy! Pohrdání tělem? To teprve ne! Ovládání těla? Ano! Proměnění těla! Ano, ještě víc!

    Zvládnutí těla je nutné pro přijetí pohlavnosti. Tělesné spojení bylo vždy nejsilnější řečí, jakou k sobě dva lidé mohou mluvit. A právě proto taková řeč, která se dotýká posvátného tajemství muže a ženy, vyžaduje, aby člověk nikdy nepoužil gest lásky, pokud se o toho druhého nemůžeme naprosto a definitivně postarat a pokud není tento závazek veřejně zpečetěn uzavřením manželství.

    Máte takovou cenu, jakou cenu má vaše srdce. Celé dějiny lidstva jsou dějinami potřeby milovat a být milován. V době, kterou prožíváme, je rozvinutí zdravé citovosti zvlášť obtížné. Je důležité, abychom v této oblasti měli jasno. Ať lidé používají srdce - symbol přátelství a lásky – jakkoli. Ale i srdce má své normy, svou etiku. Dát v harmonickém budování své osobnosti místo srdci nemá nic společného s přecitlivělostí nebo sentimentalitou.

    Srdcem se otevíráme celou svou bytostí k existenci druhých, je v něm schopnost pochopit ostatní. Milovat totiž ve své podstatě znamená „dát se druhým“. Láska není ani zdaleka instinktivní náklonnost, je to vědomé rozhodnutí naší vůle vydat se k druhým. Aby člověk mohl v pravdě milovat, musí se odpoutat od mnoha věcí a především od sebe. Musí být schopen dávat nezaslouženě, zadarmo, milovat až do krajnosti. Toto odpoutání se od sebe sama je dlouhodobé dílo, náročné a úchvatné. Je to pramen rovnováhy a tajemství štěstí.

    Pozvedejte častěji oči k Ježíši! Ježíš je člověk, který nejvíce miloval, nejvědoměji, nejdobrovolněji, nejnezaslouženěji! Rozjímejte jej, Člověka a Boha, člověka s probodeným srdcem! Nebojte se! Ježíš nepřišel odsoudit lásku, ale osvobodit ji od jejích dvojznačností a padělků. Nechte ho, aby byl vaší spásou a vaším štěstím. Nechte, aby uchopil celý váš život, který pak s ním dosáhne všech svých dimenzí tak, aby všechny vaše vztahy, každá vaše činnost, všechny city i myšlenky v něm byly zakořeněny. Spolu s Kristem poznejte Boha jako zdroj i cíl svého života.

Jan Pavel II.

Poselství francouzské mládeži